Studentská výměna očima Kláry

V pondělí 3. listopadu to vše začalo. Sešli jsme se na nádraží kolem osmé hodiny ranní, zkontrolovali, zda máme všechny věci, rozloučili se s rodiči a vyrazili do Ústí nad Orlicí. Odtamtud jsme ještě museli do České Třebové a tam přišlo hodinové čekání, jelikož vlak měl zpoždění. Jakmile jsme ale nasedli do vlaku ve Třebové, už jsme frčeli rovnou do Maďarska. Cesta trvala 7 hodin. Do Budapešti jsme dojeli kolem šesté hodiny večer.

První, co nás upoutalo, byla sama nádražní hala a také moderní architektura budapešťského metra. Rodiny si nás rozebraly už na nádraží, a tak jsme se všichni jeli ubytovat do svých „nových domovů“.

Program celého týdne byl velice pestrý. Ráno jsme vyráželi s ostatními studenty do školy, kde jsme se věnovali připravenému programu. Každý den byl zajímavý něčím jiným – prohlídka hlavního města, návštěva památek, budovy parlamentu, jízda na bobové dráze, školní ples, vaření guláše, výlet do Visegradu, sportovní hry, projekce filmu o maďarské revoluci v roce 1956 a další. Celý týden byl zakončen návštěvou tradičního maďarského jarmarku řemesel.

Rodina byla velice příjemná. Rodiče sice nemluvili anglicky, proto naše konverzace začínala a končila u „Szia!“, což je maďarský pozdrav, ale přesto byli vřelí a velice sympatičtí.

Škola, do které jsme chodili, čítá 900 studentů. Oproti našemu malému gymnáziu to byla obrovská změna, stihla jsem se v ní dokonce dvakrát ztratit a dvakrát dojít do úplně jiné třídy. Na obědy jsme chodívali do školní jídelny, překvapivě tam vařili velice dobře.

Budapešť sama o sobě se mi moc líbila. Působila na mě trochu balkánsky, občas jsem si připadala jako v Řecku (tedy až na to klima). Ve volném čase jsme se většinou jen procházeli, zašli jsme se například podívat na tzv. „Neviditelnou výstavu“. Tam jsme byli zavedeni do místností s absolutní tmou, ve kterých nám různě simulovali život slepého člověka. Bylo to velice zajímavé, i když, musím se přiznat, jak jsme došli na „silnici“, kde nám pouštěli ze všech stran jezdící auta, hlasy lidí a my neviděli nic, pěkně mě to vystresovalo. Tato výstava probíhala nebo možná stále probíhá i v České republice.

Jsem velice ráda, že jsem se přihlásila. Byla jsem trochu vystrašená, jak to celé dopadne, ale Maďarsko mě velice příjemně překvapilo. Moc ráda se tam podívám znovu.

Klára Odehnalová, kvarta LSG (ta vpravo)

Copyright © Gymnázium Letohrad - Letohradské soukromé gymnázium o.p.s.
Všechna práva vyhrazena.

Publikováno: 20.11. 2014 (1160 čtenářů)