Ve dnech 6 - 7. června studenti kvarty se svým třídním a panem školníkem Bergim vydali na školní výlet. Jelikož jsou kvartáni ostřílení harcovníci, kteří mají za sebou Krkonoše, indiánské táboření na Plačtivé skále i těžbu zlata v Jeseníkách, tak padla volba na vandr do oblasti Králického Sněžníku. Abychom si horského výletu řádně užili, tak jsme zavrhli horské chaty a vyrazili se spacáky a karimatkami a vlastními zásobami jídla. Až na výstřelky kvartánů v podobě ne zcela praktického vybavení (šaty, tenisky a školní batůžek) měli všichni dobrou výstroj, a tak jsme s přetěžkou bagáží mohli v klidu stoupat na vrchol.

K doteď neutuchajícímu překvapení třídního patří fakt, že studenti, i přes své četné poznámky typu: „kdy už tam budeme“, šlapali jako zdatní alpinisté, zatímco autor výletu celou dobu zaostával. Výstup na Sněžník jsme proložili několika hrami, kdy největší úspěch měla „schovka“ u myslivecké chaty a putování poslepu podél provázku v údolí Moravy. Provázelo nás zamračené počasí, které bylo sice příjemné na výstup, ale neumožňovalo hezké výhledy. Na vrcholu jsme se tedy nezdržovali a raději jsme spěchali na místo táboření.

Zvolili jsme nádherný palouček přibližně sto výškových metrů pod vrcholem. Místo mělo jen tu nevýhodu, že se nacházelo příliš blízko hranice s Polskem a příliš v dohledu ochránců přírody. V podvečer se vyčasilo a slunné počasí nás ještě jednou vyhnalo pod vrchol. Tam jsme při západu slunce hráli velmi úspěšnou pantomimu a jiné „hádací“ hry. Za soumraku jsme si pochutnali na zasloužené večeři. Později, při svitu tří svíček, které nám nahradily oheň, přišel čas strašidelných příběhů. Ale největším dobrodružstvím nakonec bylo půlnoční vyrušení neznámými světly. Do té doby dosti živé tábořiště se během vteřiny proměnilo v lesní tišinu. Po desítkách minut ostražitého bdění se baterky obávaných ochranářů proměnily v dosti vzdálené obecní osvětlení vsí Kladské kotliny. Vzpomínka na napětí v tiché strašidelné tmě ale zůstane v našich myslích již natrvalo.

Druhý den jsme vyrazili brzy, abychom posnídali na mrazivém vrcholku Sněžníku. Naše dochvilnost byla odměněna krásným výhledem na okolní kraj. Poté už zbylo jen tradiční foto u kamenného slona a pak desetikilometrová cesta na nádraží ve Starém Městě pod Sněžníkem. Cestu zpestřila obědová zastávka na chatě Návrší. Tam nás uvítal pohádkový bernardýn Bohouš, ze kterého se ovšem záhy vyklubala psí dáma Eliška. Na staroměstském nádraží nám díky žízni a tropickému vedru došla energie, ale naštěstí nám zbývala už jen cesta vlakem do Letohradu. Domů jsme dorazili unaveni, ale již se silně prázdninovou náladou.

Kvartáni, díky!